Recept na šťastné Já

Setkala jsem se už s různými názory „proč mít nebo nemít rád lidi“ nebo „vždyť mi můžou být druzí ukradení“. Pravdou je, že jsem někdy nad tím nestačila žasnout, ale naučila jsem se lidi přijímat takové, jací jsou. Věřím, že v jádru si lidé chtějí pomáhat a přejí druhým to dobré, i když si to ani sami neuvědomují. Proč si to myslím? Protože člověk přece nemůže žít šťastně, když je obklopený utrpením druhých.

Je jen na nás, jak se rozhodneme. Jestli budeme lidi milovat nebo nenávidět. Přátelství je jako slunce. Svítí stále, ale dá se před ním schovat. Můžete se zamknout doma, zatáhnout závěsy a zalézt pod deku. Ale pak je to vaše chyba, jestli chcete žít ve tmě.

Už se vám někdy stalo, že jste se snažili někoho předehnat nebo výstižněji řečeno nechat za sebou? Přiznám se, že když jsem začala studovat svoji první vysokou školu, bylo nám hned na začátku prváku oznámeno, že do druhého ročníku se dostane jen jedna třetina z nás, protože bychom se nevešli do laboratoří. Rychle jsem si spočítala, že jestli je v naší skupině dvacet studentů, jenom šest-sedm postoupí. Jak jsem ovšem tehdy uvažovala? Nesoustředila jsem se na kvalitu svých výsledků, ale na to, aby čtrnáct lidí bylo horších než já. Když se někomu nepovedl nějaký dílčí test, počítala jsem si v duchu svoje pořadí. Na praktických cvičeních jsem si nechávala svoje nejlepší výsledky jen pro sebe, aby je nikdo jiný nemohl využít pro svůj prospěch. Jenže jak jsem se cítila? Věděla jsem, že to co dělám, je ubohé. Krom dvou tří lidí ze skupiny, smýšleli všichni dost podobně jako já a tak ve třídě vládla silná konkurenční atmosféra. I když mým cílem byl můj úspěch, v mysli jsem se soustředila na neúspěch druhých. Ovládali mě negativní pocity a cítila jsem se ohroženě, jakmile byl někdo lepší než já. Teprve na další škole jsem pochopila, že je možná týmová hra, že si můžeme pomáhat a spolupracovat, že nejde o to vyhrát za každou cenu.

Jak to myslím a co jsem tím vlastně získala?

Možná si říkáte, že to přece není možné, že první může být vždy jen jeden. V přírodě platí, že přežije jen nejsilnější, pravidla konkurence jsou ve světě podnikání, ve škole, ve sportu velmi tvrdá. Ano, ale neplatí to v mezilidských vztazích! Život přece není žádný závod. Sama jsem dostala pořádnou ledovou sprchu, když jsem si například uvědomila, že jsem se snažila v každé hádce vyhrát. Jenže, kdo zvítězí ve vašem vztahu, když vyhrajete hádku vy nebo váš přítel? Nikdo! Ve vztazích to není „kdo z koho“. Buď vyhrají oba (všichni) nebo vlastně všichni prohráli, i když to na první dojem nemusí být zřetelné.

Na soutěžení není až tak nic špatného, pohání nás vpřed, abychom na sobě pracovali, zlepšovali se, ale nesmí se stát brýlemi, kterými se díváme sami na sebe a kterými se hodnotíme ve vztahu k ostatním. Pak už je totiž jen krůček ke srovnávání se se svým okolím. Pokud se budeme jen srovnávat, nic dobrého z toho nevzejde. Tuhle soutěž totiž nemůže nikdo z nás vyhrát.

Co z toho vyplývá? Budeme-li přát úspěch nejen sobě, ale i někomu jinému, vyvolá to v nás příjemné pocity. Pokud budeme velkorysí, odhodlaní pomáhat ostatním a ochotní dělit se o úspěch a uznání, budeme přitahovat přátele.
Mám ráda lidi, protože mám ráda sama sebe a naopak.

„Život získá svoji opravdovost a smysl, slouží-li ke zkrášlování a zušlechťování všeho kolem nás i uvnitř nás.“

Olga Strnadová

Olga Strnadová Autor: Olga Strnadová

Scan the QR Code
autorka a lektorka Školy seznamování. Pomáhám lidem s komunikací a navazováním kontaktů pro jejich práci, obchod, i soukromé vztahy. Díky tomu lidé snadněji rozumí svému okolí a vytvářejí ty správné kontakty. Tak roste jejich vliv, respekt i sebevědomí. Zlepšují a prohlubují vztahy. Jsou celkově úspěšnější.

Komentujte. Vaše názory mne zajímají.